Školním předmětem, který děti mají buď rády, nebo jej nesnáší, je bezesporu tělocvik. A stále více jich patří do té druhé kategorie. Důkazem může být i vzrůstající počet potvrzení od lékařů, že je žák z tělocviku natrvalo omluven. To sebou přináší otázku, zda má tento předmět v dnešním vzdělání ještě vůbec místo. Ani jeho známkování není zrovna objektivní, neboť buď se provádí arbitrárně, podle rozhodnutí učitele, nebo se při něm vůbec neberou v úvahu fyzické schopnosti jednotlivého dítěte.
Je pravdou, že většinou to není místo, kde by se ti slabší cítili dobře. Většinou jsou jejich průměrné až podprůměrné výkony terčem posměchu ostatních, kdežto učitel se je snaží často negativními komentáři vybičovat k lepším výsledkům, ač na to prostě nemají. Rozhodně to také není místo, kde by se s dítětem dalo jednotlivě pracovat.
Samozřejmě nelze pominout fakt, že část viny na tom má sedavý styl nynějších dětí. Zatímco dříve si mnohem častěji hrály venku, dnes se je rodiče mnohdy bojí pouštět, a tak tráví svůj čas na židli u videoher. Není tedy divu, že jejich fyzická kondice i tělesné schopnosti jdou ke dnu.
Jedním z poslání tělocviku bylo samozřejmě s tímto problémem bojovat. Bohužel, dvě hodiny týdně, a navíc v již popsaném prostředí, rozhodně nejsou dostatečné k tomu, aby se něco změnilo. Za současné situace se tedy zdá, že tělocvik v podobě, v jaké jej známe dnes, je v podstatě přežitek.
Pokud by měl být zachován a skutečně dětem pomoci, byla by potřeba jeho drastická reforma, především pak v přístupu k dětem obecně. To je však v dnešní době v podstatě nereálné, neboť jen málokdo bude ochoten k něčemu takovému, nehledě na to, že ve školství máme jiné, daleko důležitější problémy.
To však neznamená, že bychom o něm neměli mluvit. I on je totiž součástí školy, a tedy i dojmů, které si z ní naše dítě odnese. A věřte, že to na něj má mnohem větší vliv, než byste čekali.